Proč jsem začala frivolitkovat?
Cesta k frivolitkovaným šperkům, které tvořím dnes, nebyla tak jednoduchá.
Od útlého dětství jsem milovala ruční práce, ráda jsem si hrála s korálky a odstřižky různých látek, ze kterých jsem šila oblečení pro barbiny. Později se k tomu přidalo pletení pro panenky, háčkování a nakonec jsem úplně podlehla paličkování. Paličkování se na dlouhá léta stalo mou hlavní technikou, ale i přesto jsem zkoušela různé jiné textilní techniky. Protože textil a práce s vláknem mě přirozeně bavily a naplňovaly.
Zároveň jsem toužila vyrábět šperky, ale práce s kovem mě nikdy nelákala. A protože jsem nedokázala najít způsob, jak spojit mé dvě vášně, tak jsem vystudovala gymnázium a později dějiny umění v Bratislavě a Olomouci.
Ale jak mi jednou řekla jedna chytrá paní: "To co je nám souzeno si náš vždy najde."
Ale od začátku. Šperky jsem se snažila tvořit také z paličkované krajky. Můj první návrh na vlastní podvinek byl límec kolem krku. Ale vadilo mi tužení. Věděla jsem, že šperky časem ztratí svoji kvalitu a krásu a používat silnou chemii pro udržení jejich tvaru jsem nechtěla. Jako zákaznice bych na sobě nechtěla nosit něco, co mi uškodí a také by se mi nechtělo časem řešit, co se šperkem, který ztrácí tvar. A tak jsem čekala. Ale ne v pravém slova smyslu. Zkoušela jsem různé techniky a způsoby, jak moci tvořit šperky.
S frivolitkou jsem se poprvé setkala na vysoké škole v Bratislavě, kde jsem si zakoupila člunky. Zkoušela jsem to podle knih, ale nikdy mi to moc nešlo. A tak skončili v šuplíku a stěhovali se se mnou z místa na místo. Asi čekali na svou příležitost.
Znovu do rukou jsem je vzala v březnu 2021, kdy jsem se chtěla naučit co nejvíce textilních technik. Člunky jsem už měla doma a nitě také, nebylo nad čím váhat. Tehdy se zdálo, že jsem techniku pochopila. Ale i tak jsem ji znovu na několik měsíců zavřela do šuplíku a nadále se věnovala paličkování. V létě jsem otěhotněla a na podzim jsem už nemohla sedět nad válcem. Bylo mi jasné, že špendlíky, které se válaly všude po bytě nejdou dohromady s dítětem, které časem začne líst a ústy zkoumat všechny předměty kolem sebe.
A tak jsem hledala něco nového a vzpomněla jsem si na frivolitku. Byl konec listopadu 2021. A já jsem najednou techniku pochopila a úplně si mě podmanila. Obrovským plusem pro mě bylo, že jsem se nad ničím nemusela ohýbat, mohla jsem ji s sebou vzít kamkoli a po porodu to byl způsob relaxu, kdykoli, když to malá umožnila.
Byla jsem a samouk, v učení mi pomohla jediná kniha a na různé způsoby práce, včetně použití nití, jsem si musela přijít sama. Na druhé straně mě to podnítilo k obrovské kretivitě, touze učit se, zjišťovat si a vymýšlet jak tuto techniku víc a víc přiblížit lidem. Každý den mám obrovské množství nápadů, co všechno bych v této technice chtěla vytvořit, jak tuto techniku přezetovat a zpřístupňovat lidem.
Sama jsem nečekal, že jsi mě někdy nějaká technika získá tak jak to bylo při paličkování. Zároveň si díky ní plním spoustu snů. Vždy jsem se chtěla živit výrobou krajkových šperků. Toužila jsem mít vlastní ateliér a poznávat nové lidi a místa. Toto všechno jsou sny, které se mi splnily nebo se stále plní.
V dalších článcích vám napíšu něco o hostorii této techniky, ale i to kde jsem se učila a spoustu různých zajímavostí a benefitů.